Z deníků a poezie
(2007-2017)

JEŠTĚ TIŠEJI

Šárka, Věnceslava a Marie

 

Okolo kruhu kruh

Možná, že výkřik je tichem,
které neslyšíš,
když strašně chceš,
aby země slyšela
tvé volání.

Všechno je tu slyšet
skrze díry ve zdi.
Lomený pláč,
lomený vztek,
lomený útěk
z nahoty do světa.

DENÍKY

 deník 28. srpen 1974 Blanka Kramářová – maminka

Existenciální nutnost a úzkost, cosi jako veš ve vlasech. Vše, co mi nikdo nikdy neřekl. Odkud jsou a kde  vlastně jsou lidé, kteří tu žili. Nevím téměř nic. Závažný pocit, že mi někdo něco důležitého zatajil. Neřekl.  Nevěděl. Netušil, že má říct, podělit se s dítětem doby, se mnou o cosi velmi podstatného. Hledám ve svých strukturách zbytky, otisky. Křičím hluchotou a prázdnem rozevírajícím se před rozštípnutým polenem, jeho zvukem rozléhajícím se do krajiny, v níž jsem. V níž jsem ještě taká a už jako matka. Bytost, člověk nesoucí jméno.

Jsem částí doby
protékající skrze
zvětšená oka
skutečnosti.

V tichu
popelavě září stesky.
Začátek,
jenž divně
obchází staletí.

Zase je tu
spolehlivost smrti,
nedostatek života
pro nahý pramen ve mně.

Cítím dech
zvětšených pout,
pak zhasnout
nebe,
opozdit stmívání,
zatím ve stejných starých sandálech
obcházet svět,
všechny hříchy
kolem Jericha.

deník 14. září 1974 – Blanka Kramářová

Všechna rozhodnutí, k nimž putuji dny a měsíce, pomalu je rozvíjím, natáčím, splétám jsou  moje. A   potom jediná vteřina překryje celé mé. Zůstane mi  smutek, hluboký, teskný, spletitý.  Láska hluboko na spodní  části talíře.

deník 18. března 1978 – Blanka Nemešová – maminka

Celé je nejednoznačné, jsem fascinována nejistotou, bolestí, jíž nese. Jedno mé doputování je vyvráceno druhým, dalším třetím, třináctým, stým. Mnohoznačnost. Pohledy shůry, zevnitř, od srdce. Od Tebe. Nevím, je mi strašně, nevyslovitelně. Posvátné hledání. Potupné hledání, smiřování se s nemožností nalézt alespoň na malý okamžik pevný bod, jež nelze zpochybnit dalším pohybem. Nesu bolest, celou svou hlubokou bolest jako kříž. Marie, zachraň mě. Trpím.

 
Zrno
v zorném poli anděla,
bdělé oči
v popůlnočním probuzení.
Vlastně se to všechno zdá být malým šílenstvím,
oprávněním k  bytí,
důstojností k  smrti.

Vlásečnice
a strukturální vzorce dojmů.
Dělám zkušební test
s nahodilostí.

 Na každém milimetru života
leží jedna vzpoura,
na každé příležitosti
jedna hrozba.

Z močálu narozená žízeň
stoupá řekou.
Tak spolu se sluncem
ohlašují první pohyb
měsíce zpět.

Vše,
jež mlčí
se bolestně láme.
Vše
tak hluboce neměně prožité
se stává překročenými roky,
záhyby minulosti.
Vše očekávané,
všechna matoucí zdání
zůstávají.

 Stárneme
v dlouhých mezerách ticha,
v jediném světle
za obzorem cest.

deník 13. ledna 1940 – Věnceslava Janatová – babička

Psal mi Petr za pěkné verše, které jsem mu poslala. A myslí si, že jsem sentimentální a uražená, neboť se se mnou nezdržel pod okny našeho domu při našem prvním setkání. Nebyla jsem přeci uražená, jenom moc toužila být více, slyšet více, cítit více. Myslí si, že jsem tvrdohlavá, nevím, co tím muž, kterému jsem se zadívala pod kabát myslí.

 deník 10. února 1944 – Věnceslava Janatová

Věř, že bych se nerozpakovala ani v nejmenším, ale na mne je páchaný hřích příliš. Vidět  a nevím, jak bych se zodpovídala doma. Mým čestným slovem je vztah zavazující, že v příhodné době se dočkáš, že přijde čas, tomu věř.

Šla jsem pomalu
starými místy.
Nový den
a vědomí,
že už zase zapomínám.

 Kdybych tady jenom mohla
nahlédnout za okraj,
odlomit měsíc
z tváře noci
probudit vážnost,
soucit něhy.

 V ulicích už sídlí jenom
pach věčnosti.
Domy rozevírají své zdi.
Tady je puklina v srdci stáří.
V ní vidím, jak v přítmí hrajeme šachy.
Kaluž je bolestná hladina,
zrcadlo ve tváři polekané dlažby.

 Zrání klasu,
tady půjdeš krajinou.
Sám Bůh,
sám člověk
tady projde krajinou.

Tady jde o boj
mezi životem a smrtí.
Tady jde o první nadechnutí
o přežití,
o pocit vítězství.
Stále umíráš.
Tady jde o známe,
dávno přežité,
o zahalené praskliny
ve skalách,
o žízeň na poušti.

    Strašně to bolí,
když ptáci jdou z polí.
Je tu zakopán svět
a člověk
probuzený ze snu noci ví,
že pod povrchem země
je druhá země rozpukaná.

29. září 1955 – Věnceslava Janatová – babička

Mojí žádosti o uvolnění ze zemědělství do jiného zaměstnání nemůže být vyhověno. Nenadojila jsem, resp. dle dopisu z místního národního výboru, nezlepšila stav skotu a nezvýšila jejich dojivost, jak prý slíbil Josef, manžel. Naše hospodářství je prý úpadkové.

12. března 1958 – Věnceslava Janatová

Nikdy bych si ho nevzala, dnes bych nebyla tak hloupá. On tomu nerozumí, myslí si, že ho už nemám ráda. Namísto rozhovoru a účasti, povídání mi ukládá další a další úkoly k vyřizování různých jeho žádostí. 

10. září 1958 – Věnceslava Janatová

Dobré, akceptovatelné soužití muže a ženy v jedné domácnosti  nevedoucí k postupné záhubě jednoho z nich, v horším případě obou, zdá se být zhola nemožným. Možným se zdá za naprosté osobní účasti, investice a akceptaci druhého jako bytosti sounáležící, druhému rovné, stejné.  Zdá se však, že míra tolerance a akceptace je přímo úměrná samotné nemožnosti vsadit do jedné klece takto rozdílné přírodní hodnoty muže a ženy, ženu a muže.

V lavinách kroků,
v hlubinách zmatků,
jako každé ráno,
jako každý den,
znovu odbíjejí zvony.
Není dne ani noci,
jen strnulé nahodilosti,
jež prohodila několik slov
do prázdna svědomí buněk.

V noci,
kdy tma
stráví poslední zbytek
doufání.
Nestřežené naděje,
jednota,
jež se směje,
neb rozdělena ve dví
věří i pochybuje,
zdali zvolí smrt
nebo pád.

Vždycky se můžeš cítit
jako prostředník,
jako voda mezi břehy,
jako tráva mezi kameny,
jako svědek,
že všechno
už tu nesčetněkrát bylo
poprvé.

Pravidelně se dozvídáš
o vlastních lžích..
Prudce se oddělí část měsíce.
Jakoby ve dví rozdělen
je člověk,
jakoby ve dví rozdělen
je had.

 Vlhký je
prach v ulicích.
Pod zemí
zurčící prameny.
Slábneš v ramenech.
Těžká minuta noci.
V příbězích,
po kapkách
odčerpává
ďábel anděla.

Deník z let 2007-2013 – Anna Neznámá, narozená 7. března 1978

Dcera Blanky, Věnceslavy, Anežky, Marie Utopené.

Otec sám, dědové mrtví, děd věřící komunista a katolík, strýc mámy utopen v řece, praděd pochodem smrti, prababička utopena v řece. Mlýn. Neznámá místa.
Pozdní léto 2007

Přibližuji se k pevnému bodu, pták nad obzorem třepotajícími křídly stojí v letu. Nerozumím svému pohybu. Ona myslí dolů, směrem k duši posílá vzkazy. Její bod je plovoucí kra v tichém moři zklamání a vášně.

Na věži je stále sama a vznáší se výš. Života je málo, jako náramků na kotnících bučících krav.

Tady jsi ty
a já tu stojím ve tmě.
Tjné kódy zrcadel,
všechny ty obrazy,
léta,
dny,
ptáci
a věrnost až tam
kam sahá moře.

Příliš dlouho se honili
po louce.
Pak přišel soumrak,
na drátech se pohybem
prolamovaly ozvěny ptáků.
V oblacích,
na květech rozepsaná
náhoda.
Tak na tomto místě
se potkali.

Vlastně to všechno
může být přelévaní barev,
víko, které prohodíš
otvorem,
záměr prvního kroku,
když se probudíš
z kocoviny života,
paměť namalovaná
křídou do vody.

 Postavím se do roviny
se světlem
ukážu na první bod
pod mýma nohama.
Nezaznamenám nic.
Na rohu ulice zemře
člověk.
V hospodě se rozsvítí světlo,
odejdou poslední hosté.
Všechno to byl jenom stín,
který prošel pavlačí.

Jsi nepropustná
hladina
každého mého dalšího
dne.
Jsi mi strunou
v napětí,
chladem v závrati.
Jsi mou pohlazenou
rukou.
Jsi mi sám
a ona mi tam.
Já jsem tady.

Překvapivě
se otočili.
A byli spolu
v posteli
tři.

Zatímco se rozhlížíme
mraky pod námi
plují dnem vzhůru.
Zatímco se ohříváš
na rozpáleném kameni,
hodiny stárnou
a my v nich chválíme
průlom světla do sebe.

Přinutil se k rozhrnutí ticha,
k navázání provazů.
Neumí tebe vynést na hladinu,
zaplatit první,
odejít sám.

 Jsem v díře
mezi peřinami
poznamenaná dojmy.
Střet motivací
k uzdravení.

Patnáct dní v dešti,
patnáct stínů v pohybech rtů.
Zapomněl jsi na zralé švestky
tlející v hlíně.
Zapomněl jsi na odpustky
schované v prasklinách.

Mám tě tady všude
pod roztrhanou červenou sukní
a budím tě,
když pláču.

Deníkové záznamy – 2012 – 2013

 Je tiché léto 2013.  Smysl věcem dáváme, když je vidíme jinak. Rozcházím se už ráno. Nevidím bílé cesty. Zalévám se bolestí, které nemohu odpustit, kterou nevidím. Stává se rozdvojením jednoduchých věcí. Pluji směrem k břehu a to mě nijak neovládá. Spánek přestal existovat, noc je rozsekaná na milimetry vidění do tmy, v nichž nemohu a nevím kdo je a není. Musím se nadechnout. Žijeme minutami, které se ztrácejí ve snech, v plápolajících dnech. Snažím se přežít s touhou po věčném životě. Krok stranou je na každém rohu. Strašná touha po  novém začátku. Hledám vinu ve světě kolem a s hrůzou si přiznávám, že je tu jenom odraz mých myšlenek, že lidé milí nosí můj svět na sobě jako kabát. Ponořuji se do hlubokého smutku svého strachu vězení, ze kterého nejde ujít přes tisíce chtění. Snažím, ale vše marné. Cesta do kopce je vyšší než má malá snaha.  Pýcha hlubší, než myšlenky na záchranu.  Pokora daleko ode mne. Stíhám sama sebe před stínem, který mě už dávno předběhl.  Světlé chvilky však už ani nejsou. Temná noc duše, tak už bylo psáno. V noci, kdy mlčíš,  mlčím i já. V noci, kdy spíš hledám,  ve tvých očích jsem a vidím co je neviditelné. Vše je tu ve velkém kole neutichajícího porodu tisícerých myšlenek. Jsem  v záplavě nenávisti k sobě zhrzená zvrácená podvedená sebou. Zase jedna z pyšných cest. Bolí stejně i jinak.  Věčnost bolesti. Jsem unavená k smrti. Krajina se vlní a láká, bolí mne pohled na všechno co tu je.  Každý záhyb věcí je jako trn, který se otírá o můj bok o moji nataženou dlaň. Spím a vidím všechno zabalené do mých barevných dnů. Dílem otevřeného okna sem k nám dosahuje lehkost javorového listí, vůně a lesk, čistota nepohlazeného. Chci se vrátit do místa, kde všechno začalo.  Okrajuji všechny ty slupky,  které jsem si nalepila na tu velkou bolest a myslím, že to nepřežiju. Vzdávám se poprvé.

Smířila se s opadáváním od dolních kousků řas. Teklo z nich horko. Naděje, že nepřijde den opravdového rozloučení. Zatím stála na hranici. Probudila se a neviděla pod peřinou ani své.

Deníkový záznam 2014

Slunce  se zastavilo v poslední závěji. Sním o hvězdách a v pokračování příběhu brání mé malé volání po zármutcích. Malé neosobní vzdálenosti. Kdybych jednou  mohla odejít na jednoduchém rameni muže.

Stála jsem ještě na kraji, ale ten se začal ohýbat. Jednou nohou v závisti a druhou v malebném rozpoznávání něžností. Se zármutkem a ptaním se. Je na nesrozumitelnosti všech vět, které jsme si povídali.

Strom se zachvěje, ale jenom jednou mu spadnou listy až ke kotníkům. Tak dolů, kde nic neznámé tvoří důležité věty. A potom z prozíravosti nenechám jedinému snu projít mojí zoufalostí po pochopení. Na hranici, kde leží má neschopnost cokoliv rozeznat se ztrácím.

Pod vodou,
dívej se,
kvetou  bílé
kameny
oranžovými květy.
A v nich obrazy
jako dlaně,
sněží
z odstavených mraků
vykřičené naděje.

 Pastýřem je utopený beránek.
On zapomíná
na  návrat nad hladinu hodiny.
Rozpustila se
v blaženosti
vln.

Je tu takové
vzdalování se k bodu
pod prvním číslem.
Některé věci
se nedají přenést
na druhý břeh,
aniž by nezvítězila mladá bolest
sloupaná
ze starého
jablka.

Deníkový záznam zima 2014

A najednou tu byla, láska bez bolesti, jednoduchá prošitá jako knoflíky na známém kabátku. Ten, který ji zranil už tu není. Spadnul z nebe do kaluže.

„A jak se ti to vlastně přihodilo?“, pronesl náhodou po tisících chvílích ticha. Vykřikla zápasem, který v ní přerostl, když jí opustil strach z ponížení.„Cestou“, zaznělo výrazněji, nežli cokoliv předtím, co znal. V nahotě svého překvapení, sesedl z vysoké větvě a palci jí přitlačil kotníky k zemi. Opustila svůj kmen a jemně se přivinula k jeho páteři, která jako osa světa promítala světla od shora dolů. A její barvy vytvořily kruh, v němž si našla střed svého času.

V noci,
kdy mlčení je
na horizontále věčnosti
vždy o krok napřed,
nežli stojím já,
poznávám tebe.

 Šárka Nemešová,  z připravované knihy deníků a poezie.

 

Obrazy